Plně se nadechnout znamená naplnit se životní energií,
plně vydechnout znamená vyprázdnit se,
otevřít se všemu neznámému…

D.Lewis, Tao dechu

Hlas je jedním ze základních předpokladů lidské komunikace a je nosným médiem mluvené řeči /Dršata 2011/. Hlasové ústrojí je uloženo v hrtanu. Tvorba hlasu – fonace (z řeckého fóné – hlas, zvuk) – se děje pomocí hlasivek, kdy hlasivkovou štěrbinu rozechvívá proud výdechového vzduchu z plic a vzniká tak základní hrtanový tón. Ten pak rezonancí v dutinách horních cest dýchacích a vedlejších nosních dutinách získává podobu lidského hlasu a pro každého člověka jedinečné zabarvení. Výška (kmitočet) hlasu je závislá na rychlosti kmitání hlasivek, kdy určující je délka a napětí hlasových vazů. Zkrácení hlasivek, nebo zvýšení jejich napětí zvyšuje hlas. Síla hlasu (amplituda) závisí na intenzitě vzdušného proudu, kdy zesílení výdechového proudu způsobuje výraznější kmity a zesílení hlasu. Začátek fonace – hlasový  začátek – může být měkký, kdy hlasivky jsou do pohybu uvedeny plynule, nebotvrdý, kdy výdechový proud hlasivkovou štěrbinu prudce rozrazí a následně rozkmitává, nebo dyšný, kdy hlasivková štěrbina není v první fázi zcela uzavřena a to způsobí krátký šum před vlastním zazněním hlasu.

Hlas, řeč a dech nelze oddělit.

„Mluvíme“ expiračním – výdechovým proudem vzduchu. Při dýchání proud dechu odchází z hrtanu přes zadní část dutiny hrdelní a dutinu nosní. Rty i čelisti jsou sevřeny, hmota jazyka je volně uložena na spodině ústní, měkké patro je volně svěšeno. Při řeči se otevírá čelistní úhel a retní štěrbina a hlavní cestou výdechového proudu se stává směr přes dutinu ústní. Pohyby artikulačních orgánů se tento průchod stále proměňuje. Vznikají zvuky různého složení a různého trvání /Palková,1994/.

Dech je tanečníkem v jemném a složitém artikulačním tanci hlásek, pohybuje se v rytmu slabik a slov.

Z hlediska tvorby řeči je důležité jak fonační postavení hlasivkové štěrbiny, kdy se hlasivky uzavírají, rozkmitávají a vzniká tón – hlas, tak postavení klidové – respirační, kdy je hlasivková štěrbina otevřená a tón – hlas chybí. Některé hlásky mají základní tón jako podstatnou složku své charakteristiky. Jsou to hlásky znělé. V češtině mezi ně patří samohlásky a určitá část souhlásek, např. v,z,ž,h,b,d,r a další. Některé souhlásky jsou naopak tvořeny bez hlasivkového tónu, vznikají až modifikací výdechového proudu v nadhrtanových dutinách (a dále jsou modulovány artikulačními orgány v dutině ústní). Jsou to hlásky neznělé, např. f,s,š,ch,p,t a další. Jedinou českou hláskou, která vzniká přímo v hrtanu je hláska „h“ /Palková,1994/.

Fyziologický hlas je čistý, znělý, volně tvořený a stabilní. Dysfonie je obecný termín pro postižení hlasu, kdy postiženy mohou být všechny kvality hlasu /Kučera, 2010/. Hlas následně může být drsný, dyšný, nestabilní, spastický – tlačený, tvořený s nadměrným napětím, astenický – slabý, s tvrdým hlasovým začátkem, poruchou rezonance atd. Diagnostiku provádí lékař – foniatr. Hlasovou poruchu je vždy nutné posuzovat optikou bio-psycho-sociální teorie vzniku nemoci. Nelze ji vnímat odděleně od duše a sociálního prostředí.

Hlasové poruchy se dělí na:

• ORGANICKÉ – vývojové vady hrtanu, úrazy, záněty a nádorová onemocnění atd.
• FUNKČNÍ – poruchy hlasu při primárně neurologických onemocněních, mutační a psychogenní poruchy hlasu. Zvláštní oblast tvoří poruchy uměleckého hlasu a onemocnění hlasových profesionálů.  Z terapeutického hlediska se dělí podle fonačního tlaku, napětí hrtanových svalů, pohyblivosti hlasivek, nebo kombinace těchto poruch.  V případě funkčních poruch lze změnou hlasových návyků, nebo po hlasové terapii dosáhnout úpravy stavu i případného odeznění morfologických změn na hlasivkách /Kučera 2011/.

(Rozdělení je velmi zjednodušeno, vychází z klasifikace dle Dršaty a kol., 2011).

Hlasová reedukace a edukace
Hlasová reedukace je terapie, jejímž cílem je zlepšení, nebo normalizace hlasu /Dršata, 2011/. Provádí ji lékař – foniatr, nebo klinický logoped ve spolupráci s foniatrem. Hlasovou edukací rozumíme hlasovou výchovu. Týká se především zpěvního a uměleckého hlasu, provádí ji hlasový pedagog. Na terapii některých psychogenních hlasových poruch by se měl podílet psychoterapeut. Z logopedického hlediska je hlasová reedukace velmi často jednou ze složek komplexní terapie u dětí, kdy se porucha hlasu může vyskytovat současně s vývojovými poruchami jazyka, poruchami artikulace, nebo mluvního tempa a plynulosti řeči. Častá je hyperkinetická dysfonie zejména u temperamentních dětí a často se vyskytuje součastně s tumultem sermonis – breptavostí. U dospělých pacientů je hlasová reedukace součást komplexní terapie při neurodegenerativních onemocněních a při chronické balbuties – koktavosti.

Hlasovou reedukaci lze rozdělit na:

• Přímou – vlastní hlasová cvičení, která spočívají např. v prodloužení fonačního času, využití brániční podpory, zlepšení hlavové rezonance, nácviku měkkých hlasových začátků atd.
• Nepřímou – kterou rozumíme nácvik správného postoje těla a úprava dechové funkce, kdy úpravou postoje a dechové ekonomiky lze v některých případech nepřímo dosáhnout zlepšení hlasu bez nutnosti zahájení vlastních hlasových cvičení.

Nepřímá hlasová reedukace – postoj a dech, svalová tonizace těla
Základem fonace – hlasotvorby –  je fyziologická dechová funkce,  správný postoj a  tonizace těla – svalové napětí krku, šíje, ramen a trupu, čelistního kloubu a artikulačních svalů. Součástí nepřímé hlasové reedukace mohou proto být i cvičení postoje, relaxační uvolňovací cvičení, nebo naopak cvičení ke zpevnění/ zvýšení svalového tonu.

Cílem  úpravy dechové funkce je co nejpřirozenějším způsobem a nepřímými technikami „prohloubit“ dech, zapojit „dolní“ dýchání s využitím brániční podpory a zlepšit hospodaření s dechem. U dětí se velmi často setkáváme s mělkým dýcháním s účastí ramen – klavikulárním – klíčkovým dýcháním. Při spontánní řeči se často a zbytečně nadechují mezi slovy, nebo uvnitř slov. Hovoříme pak o interverbálním, nebo intraverbálním nefyziologickém nádechu a krátké výdechové mluvní fázi, často v souvislosti s poruchami mluvního tempa a plynulosti řeči. Při dechových cvičeních postupně vedeme k uvědomění dechového cyklu, kterým je nádech – dechová pauza – výdech – dechová pauza.

Dech úzce  souvisí s celkovým psychickým rozpoložením a případná psychická tenze následně nepříznivě ovlivňuje fonaci a artikulaci. Zejména u  citlivějších a úzkostných dětí lze často pozorovat zvýšenou svalovou tenzi. Děti „zaškrcují“ dech a tedy není „čím“ mluvit. Problém navození přirozené dechové funkce se tedy netýká pouze hlasových poruch jako takových, ale i běžné korekce artikulace a jiných poruch řeči a jazyka.